Po dvou letech za šachovnicí

Upřené pohledy. Třesoucí se ruce. Dočasně deformovaný zadek. Srkání a mlaskání. Líbezné funění. Vzpomínky na babiččin segedínský guláš. Bože, jak mi tohle chybělo!

Dne 23. 1. roku 2022 jsem si po neuvěřitelných dvou letech zahrála reálnou šachovou partii. A jak dopadla? Inu, veni, vidi, funi, vici. Tedy přišla jsem, viděla jsem, zafuněla jsem, zvítězila jsem. Nebylo to však snadné.

Komplikace nastaly ještě před začátkem partie. Proti mně se místo soupeře, se kterým jsem měla hrát, tyčila statná židle, jež mi svým dřevěným pohledem naznačovala, ať nic nezkouším. Marně. Udělala jsem první tah, zmáčkla hodiny a čekala na svého protivníka.

Uběhla jedna minuta; židle si i přes tikající hodiny a mou drzost vůči ní udržela intelektuální výraz.

Uběhly dvě minuty; jeden šachista kopl židli do nohy. Židlička se o pár centimetrů posunula, ovšem ani na vteřinu neodvrátila ode mě zrak.

Začínala jsem být nesvá. Nechtěla jsem vyhrát s nevyzrálou věcí, které amputovaly ruce už před jejím stvořením. Zkrátka jsem doufala, že soupeř přiskotačí, a já si normálně zahraju.

Po sedmi minutách mi protihráč opravdu přišel. Podal mi ruku, představil se, usedl na tu mrchu naproti a přesunul pěšce na pole b6. Partie konečně začala:

Černá dáma mi v této partii připomněla Michaelu Jílkovou z pořadu "Máte slovo". Jako by na své druhy řvala: "NE, TEĎ NE, TEĎ TÁHNE PĚŠEC, TEĎ TÁHNE PĚŠEC, BÍLÝ POKRAČUJE AŽ PO TAHU ČERNÉHO!"

Soupeřův černopolný střelec se naopak převtělil do zmateného ministra, který opět netuší, jak s paní Jílkovou rozumně komunikovat.

Jaký je rozdíl mezi Michaelou Jílkovou a Sfingou? Ani Oidipus by paní Jílkovou nepřechytračil. Nepustila by ho ke slovu, a kdyby náhodou odpověděl správně na její otázku, řekla by: "Pane, vy jste mi neodpověděl."  

Odehrála jsem docela kvalitní partii. Doufám, že nebudu potřebovat další dva roky pauzu, aby se mi povedla další :D