Sourozenecké derby

Existují dva typy šachsourozenců: šacháči (neboli též správňáci) a šachsráči. Do kategorie šacháků spadají mírumilovní bratříčkové a sestřičky, kteří bez keců přijmou vaši nabídku remízy a jsou šťastní, že oba dva máte spravedlivý půlbodík. Kategorie šachsráčů naopak hraje na výhru a je jim jedno, že budou mít po zápasu o dvě ruce méně. Nezmínila jsem ještě třetí kategorii, a to mega šacháče, jež vám darují výhru s vřelým úsměvem, ovšem jedná se pouze o jedince, kteří mají svého sourozence rádi až moc, takzvaně nesourozenecky.

Můj brácha se z šachsráče vyšplhal na pozici šacháče, ale jenom díky tomu, že si nebyl jistý, zda mě vůbec dokáže porazit. V roce 2016 jsme spolu sehráli první turnajovou partii a projevy šachsráčství z bráchovy strany se začaly drát na šachovnici.

Já: Tak si dáme remis, ne? Jsme přece sourozenci.

Brácha: Jasně, aspoň budeme mít stejně bodů.

Já: (Hraju bezpečné zahájení vedoucí do klidné pozice a snažím se co nejdříve uhrát plichtu. S bráchou se na sebe šibalsky usmíváme.)

Brácha: (Útočí a více rozehrává své figury.)

Já: (Zmateně zírám a opatrně se bráním.) Hraješ na remízu, ne?

Brácha: J-jo.

Já: Tak remis?

Brácha: Ještě ne.

*O PÁR MINUT POZDĚJI*

Já: (Začínám chápat bráchův záměr a jeho šibalský úsměv na začátku partie.)

Brácha: (Dostává se do mnohem lepší pozice.)

Já: Remis?

Brácha: Ne.

Já: Ale vždyť jsme se domluvili!

*O DALŠÍCH PÁR MINUT POZDĚJI*

Já: (Probojuju se do vyhrané pozice.)

Brácha: Remis?

Já: (Koukám na smutného bráchu, jenž vypadá jako pošlapaný Mickey Mouse, a zželí se mi ho.) Tak jo, vždyť jsme se domluvili. 

Nejvíce z toho nakonec opravdu vytěžil můj zlobivý šachsráč, neboť v turnaji skončil přede mnou. Tať ka navíc o našem rivalství napsal na facebook článek, kde uvedl, že by můj brácha tohle dělat neměl, ale že se určitě řídil, stejně jako několikrát on, větou "lepší je být první v pekle než druhý v nebi", a můj trenér přispěl komentářem typu: "Kamča se aspoň vyléčila z naivity a příště nebude hrát zahájení ležérně a bez plánu." Tady máte přesný příklad toho, proč většina čestných lidí přejde raději ke sviním. :D 

Jak však brácha stárnul, šachově zmoudřel a začínal chápat, za co ode mě dostával facky, sourozenecké remízy se staly samozřejmostí. 

Skvělou partii jsme odehráli před čtyřmi lety na šachovém táboře v Růžené u Milevska. Za pouhých pět minut jsme natahali čtyřicet tahů, předstírali jsme, že hluboce přemýšlíme, slimákovsky zapisovali tahy do partiářů a naše figurky byly rozmístěny po šachovnici takovým způsobem, že by si s nimi dokonale rozuměla jeho výsost Caligula. Zkrátka jsme nehráli šachy, ale žravky, záměrně jsme si nastavovali figurky. V koncovce jsem získala vyhranou pozici, a ačkoliv se doteď považuju za šacháče, šachsráčství na mě v tu chvíli opatrně zaklepalo a málem vešlo dál. Naštěstí jsem nevítaného neřáda nakopla a půlbod byl na světě. Deset minut jsme pak s bráchou za náš čin dřepovali a klikovali. :D

Bráchu už jsem dopodrobna rozebrala, a co tedy já? Jsem dobrý šachsourozenec? Samozřejmě že ano! Neptejte se však mého bráchy, všichni víme, jak by na tuto otázku odpověděl on. :D