Vezmi to!
Mistrovství Čech v šachu je velká akce, ze které si každý šachista odveze hromadu zážitků, a ačkoli se teď budete divit, netýkají se pouze královské hry. Prakticky skoro vůbec.
Pamatuji si na chlapce, jenž v hrací místnosti honil imaginárního kamaráda a pokoušel se předběhnout svůj odraz v zrcadle (neustále vstával od partií a chodil od stolu ke koši a zpět), dívku, jež mě vraždila profesionálním pohledem ještě před tahem 1. e4, nekonečné kopce, co by nezdolali ani Frodo se Samem, "kejchance" v prostorách jídelny, mé první pivní zážitky (prý jsem po jednom loku páchla jako zkušený ochlasta), a na sympatického kuchaře, na kterého jsem neustále mluvila anglicky:
Já: (kuchař mi dává na talíř maso podobné černému uhlí, brambory a podezřele vypadající omáčku) No sauce please.
Kuchař: Cože?
Já: No sauce.
Kuchař: Co?
Já: Bez omáčky, prosím.
Kuchař: (kroutí hlavou a kývne směrem ke své pomocnici) Já jí nerozumím, nějaká Čecho-Američanka *píííp :D*
Když žáci ve škole nerozumí danému učivu, učitelé se jich vždycky zeptají: "A mám vám to snad říct čínsky, abyste pochopili, o co se jedná?!"
Kuchař nám připravil české jídlo z kategorie ještě-to-celkem-jde humusů a neměl šikmé oči. Neměl však ani pivní pupek, takže si nejsem úplně jistá, zda by té čínštině náhodou nerozuměl.
Z MČ jsem si ovšem odvezla i šachové vzpomínky, a právě jednu z nich vám nyní budu vyprávět. Konkrétně se podíváme na partii ze třetího kola a přesuneme se rovnou do střední hry:
Já: (Přemýšlím, drbu si tři dny nemytou hlavu, šilhám po svém talismanu a nekoketně si koušu spodní ret. Najednou vidím excelentní tah a napadne mne ďábelský plán, jenž by nevymyslel ani doktor Dutošvarc. Sáhnu na svého střelce a opatrně ho pokládám na černé políčko. Srdce mi buší jako při hodinách tělocviku a ztrácím cit v prstech. Než však střelce úplně pustím, naoko se zaleknu svého tahu a dělám, že jsem na sebe naštvaná. Potichu si zaachichám a zajojouju a opřu se o židli.)
Soupeř: (Krátce se na mě podívá, zapíše si tah do partiáře a plně se oddá šachovým myšlenkám.)
Já: *Kdyby mi vzal toho střelce, okamžitě bych natáhla věží a uštědřila mu porážku.*
Soupeř: (Prohlíží si jednotlivé figury. Naprosto zřetelně slyším, jak mu kolečka v hlavě bez přestání šrotují.)
Já: *Nad čím tak dlouho přemýšlíš? Dělej, hraj!*
Soupeř: (Očividně nečte mé myšlenky. Nebo možná čte, ale neposlouchá.)
Já: *Jestli přemýšlíš nad dnešním obědem jako já, na chvíli přestaň a soustřeď se!*
Soupeř: (Zdvihá svou ruku k mému střelci.)
Já: *JO, UDĚLEJ TO!*
Soupeř: (Stáhne svých pět pahejlů zpátky do klína a dál propočítává tahy.)
Já: *Co... Hej!*
Soupeř: (Opět natahuje ruku ke střelci.)
Já: *A pojď, já ti věřím! Věřím v tvůj neúspěch!*
Soupeř: (Kopíruje ode mě kousání do spodního rtu.)
Já: *VEZMI TO!*
Soupeř: (Zahraje tah, který vše pokryje, a hra pokračuje dál.)
Já: *TY BRAMBORY Z JÍDELNY TI STOUPLY DO HLAVY!*
Partie nakonec dospěla do remízy.
Vezměte si z této příhody ponaučení: Nikdy nejezte brambory od cizích lidí, protože pak ostatní akorát nakazíte plísní bramborovou (jakože metafora, chápeme se ;) :D)!